Hudba není jen pro vyvolené

Není neobvyklé slyšet názor – Já jsem nemuzikální, nemám hudební sluch, neumím zpívat, nemám hudební nadání apod. Kdysi dávno ale vzniklo přísloví Co Čech, to muzikant. Jak došlo k tomu, že toto tvrzení dnes neplatí? Je pravda, co o sobě spousta Čechů říká, nebo se jedná o všudypřítomný omyl? Jak tedy vypadá současná situace?

Jako kantor a muzikant se setkávám především s dětmi. Na svých výchovných koncertech s těmi, které mnohdy nepoznají jiné dětské lidové písničky, než základní sadu zahrnující Skákal pes přes oves, Kočka leze dírou, Prší, prší a jim podobné. Školáci pak ke mně chodí na individuální hodiny hry na hudební nástroj a ani u nich se znalost neprohloubí do větší hloubky. V určitém věku se pak dostaví neochota zpívat a tvrzení, že zpívat neumí. Tento postoj jim vydrží často až do dospělosti, kdy přivedou na svět novou generaci, u které bude mít hudební vývoj podobný, ne-li horší průběh.

Otevírá se tu tedy opět mnohokráte diskutované téma, co s tím.

Český muzikolog Ludvík Kundera (1891-1971) už v roce 1941 ve své knize Jak poslouchati hudbu uvádí:

Velmi rozšířený je u nás názor, že t. zv. vážná hudba, řekněme hudební umění, je určena jen pro určitý druh lidí, pro lidi muzikální. Všeobecně se má za to, že muzikálnost je zcela zvláštní schopnost lidská, kterou každý nemá. Pokládá se za vyjímečnost, má-li někdo hudební sluch a pod. Proto mnozí inteligentní lidé, kteří by se ostýchali říci o sobě, že na př. literatuře a poesii nerozumějí a nemají pro ni smyslu, tvrdí bez ostychu, že nemají hudebního sluchu, že jsou nemuzikální, že tedy hudba pro ně není. 

Názor tento je ostatně vyjádřen již v organisaci našeho školství; na školách středních, kde se má žákům vštěpovati vyšší všeobecné vzdělání, je sice vyhrazen pro studium literatury české a cizí  značný počet hodin, mnohem méně se již věnuje pozornost umění výtvarnému, neboť jen v hodinách kreslení a dějepisu může profesor žáka uvésti do tajů výtvarného umění, ale hudbě se dosud v rozvrhu obligátních předmětů středoškolských neposkytuje patřičné místo. Patrně se hudba nepovažuje za předmět všeobecného vzdělání. Za důvod se uvádí, že není každý muzikální. S tímto slůvkem se natropilo již mnoho zla; neboť se ho užívá v různých významech. Ale právem v novější době (viz Helfertovu brožuru: Základy hudební výchovy na nehydebních školách, Praha 1930, Školní nakladatelství) se jasně prokázalo, že sice není každý natolik muzikální, aby dovedl hrát a zpívat, avšak že každý normálně vyvinutý člověk má v sobě tolik hudebnosti, aby mohl hudební dílo řádně vnímat. Procento nemuzikálních není větší než procento barvoslepých, pro něž zas není umění malířské. Jsou to tedy výjimky chorobné. Mnozí se domnívají, že nemají hudební sluch, protože nedovedou čistě zpívat. Ale to není ještě důkaz, že by neměli hudebního smyslu. Snad dobře slyší, ale nedovedou svou správnou zvukovou představu uskutečnit svými hlasivkami. Nebo mnohé dítě nedovede se naučit na klavír nebo na housle a pak se o něm šmahem tvrdí, že není muzikální a zatím nemá jen manuální nadání pro ten či onen nástroj, nemusí však proto ještě býti nemuzikální. Vždyť byli výborní hudebníci a skladatelé, kteří se nemohli naučit zahrát na nějaký nástroj. Je právě veliký rozdíl mezi muzikální schopností výkonnou a schopností poslouchat a rozumět jí. 

Ovšem že tato schopnost je často zakrnělá a skrytá, zejména u těch, jež životní dráha zavedla do zcela jiné, odlehlé sféry. Jestliže se však hudební smysl pěstí a vzdělává, bude tím více dobrých posluchačů a bude to na prospěch i hudební tvorbě. Proto je úkolem hudební výchovy vzbudit a rozvíjet hudebnost, všem lidem vlastní; neboť je škoda, aby se tolik lidí nezúčastnilo toho, co umění poskytuje. Naučit někoho zahrát pár skladbiček na klavír a nic více – to ještě není žádná hudební výchova. Klavír, kde tóny jsou předem dány, vůbec nevyvíjí hudební sluch. Je však třeba především buditi v lidech lásku a porozumění pro hudbu. 

Tedy hudba je pro všechny, každý je uzpůsobený hudbě rozumět; a nebylo by to ani pravé umění, kdyby nebylo pro každého. Jiná však je otázka, jestli je každý stejně nadán. I kdybychom předpokládali, že dvěma lidem se dostalo ve stejné míře možnosti poslouchat hudbu, že jsou stejného vzdělání, stejného povolání, stejného věku, stejné národnosti atd., přece jejich hudební chápání nebude stejné. Každý člověk má jiné záliby. Každé umění jako vůbec každá činnost předpokládá jiné fysiologické i psychické založení. Obchodník, sportovec, vědec, umělec, každý bude míti jiné tělesné a duševní disposice, podle toho bude míti i jiné zájmy a sklony a jiný názor na svět. Kdežto záliba v malířství  předpokládá smysl pro linie a barvy, hudba zase vyžaduje zvlášť dobrý sluch, smysl pro kvalitu, výšku, délku a barvu tónu, tónovou paměť, povahu více citovou a pod. Podle toho vnímá každý hudbu jinak; buď lépe nebo hůře, nebo snad stejně dobře, ale jinak, dává na př. přednost buď melodii nebo rytmu nebo jiné složce.

Tyto myšlenky byly aktuální ve čtyřicátých letech, jsou ale bohužel aktuální i dnes. Situace se nezlepšila. Hudební výchově je stále věnována malá pozornost, tedy pokud se nejedná o hudebně zaměřenou školu či pokud na škole nepůsobí zdatný hudební pedagog. Přesvědčení o tzv. absolutní nemuzikálnosti a absenci hudebního talentu je velmi hluboce zakořeněno.

Podobné myšlenky zastával i japonský houslista Shinichi Suzuki, který ve své knize Nurtured by Love tvrdí, že děti mají skvělý sluch, neboť dokáží odposlouchat a naučit se používat nejen svou mateřštinu, ale jsou schopné ovládnout i rodné nářečí. Bez dobrého sluchu by takový proces byl nemožný. (O Suzukim a jeho teoriích později.)

Jak je tedy možné, že rodný jazyk i dialekt ovládneme a písničku nezazpíváme? Odpověď znal už Jan Ámos Komenský – skákat se naučíme skákáním, počítat počítáním, číst čtením, kreslit kreslením, a nu – a zpívat zpíváním. Jiný způsob opravdu nenajdeme. 

Pokud se nezačne víc zpívat a hrát, situace se nezlepší. Pomoci mohou učitelé v mateřských školách a na prvním stupni školy základní, kdy je ještě dítě dobře tvárné a neztracené ve světě dospívání. Obrovskou roli ale vždy bude hrát rodina. Žijeme ve světě, který se neustále mění ve snaze po zlepšení, dítě se stává důležitým objektem našeho zájmu. Usilujeme o jeho zdraví, kupujeme zdravé potraviny často v bio kvalitě, z poslední doby pocházejí nová slova jako je vaničkování a šátkování, často je vidět na internetu neustále omílané kontroverzní téma očkování, cukr, bílá mouka atd. A to vše jen proto, že chceme našim dětem zajistit zdravý a šťastný život. Proč tedy do našeho seznamu nezařadit i hudbu? Odhodit všechny zábrany, které jsme si vytvořili, vrátit se do dětství, přiblížit se k dětem a začít zpívat a rámusit, až se hory budou zelenat 🙂

 


 

Použitá literatura:

KUNDERA, Ludvík. Jak poslouchati hudbu. Praha: B. Hendrich, 1941, 9 – 11.

JURKOVIČ, Pavel. Od výkřiku k písničce. Praha: Portál, 2011, s. 22. ISBN 978-80-7367-750-3.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *