Paní učitelko, má to mé dítě nějaký talent, má to jeho pískání smysl?

Co to ale ten talent nebo nadání jsou?

Není to tak dávno, kdy jsem nad podobnými otázkami moc nepřemýšlela. Brala jsem to jako něco, co člověk buď má, nebo nemá. Není to hmatatelné, nejde to najít ani při nejdůkladnější pitvě. My jen víme, jak vypadá, když se nadání projeví. Co to ale ten talent je? Je to cosi, co jsme zdědili? Nebo nám to někdo dal? Příroda, nějaká vyšší síla, bůh? Ani vědci se neshodnou na jednotné definici.

Perfektně problematiku popsal František Sedlák ve své analytické studii Hudební vývoj dítěte z roku 1974, ve které uvádí, že každý člověk si s sebou na svět přináší vnitřní vývojové možnosti a potence, mimo jiné i tzv. vlohy. Vlohy chápe jako jakési podhoubí, z něhož může vzejít to, čemu říkáme nadání. Samo od sebe k žádnému vývoji ale nedojde. Klíčové je prostředí, ve kterém se nacházíme a které nás ovlivňuje, a potom také proces učení, díky kterému se z vlohy stane schopnost. Absence podnětů rozvíjejících vrozené potence vede k zakrnění. Pokud dítě povedeme ke sportu a hudbu uslyší jen z rádia, je dost pravděpodobné, že jeho následné hudební schopnosti budou znatelně slabší, než ty sportovní.

Ve dříve zmiňované knize Nurtured by Love autor vyslovuje myšlenku, že dědičnost talentu je nezměřitelná, protože by musel být měřen ihned po narození, a to je nemožné. V době, kdy ho obyčejně zkoumáme – tzn. ve věku čtyř až šesti let, dítě prošlo už roky vývoje a ovlivňováním prostředí, že není možné určit, zda jde o otázku nadání nebo naučení. Také proto není ojedinělým jevem, že z hudebních rodin vycházejí hudebníci, ze sportovních zase sportovci. I kdyby si pak v životě zvolili jinou profesi, záliba obvykle zůstává.

Sedlák v knize Hudební psychologie pro učitele také uvádí, že podle Gaussovy křivky mimořádně nadané děti tvoří asi 2 – 3 % populace, odborníci však soudí, že až kolem 20 – 25 % dětí dětí by dokázalo vyniknout v některé z oblastí lidských činností, kdyby k tomu měly optimální podmínky. 

V květnovém čísle 2017 National Geographic vyšel skvělý článek týkající se přímo geniality, tedy podle vědců termín označující nejvyšší stupeň nadání, kdy jedinec dosahuje jedinečných a převratných výkonů. Píše se zde například o Einsteinovu mozku, který byl po vědcově smrti zkoumán, aby se přišlo na to, proč byl tak výjimečný. Bohužel se však na nic moc nezjistilo. Dodnes je mozek Alberta Einsteina vystaven v Mütterově muzeu ve Filadelfii. V pátrání po kořenech geniality dochází mimojiné k podobným výsledkům jako Sedlák se Suzukim.

Jenže genetické předpoklady samy o sobě nezaručují skutečné úspěchy. Ke zrodu génia je zapotřebí i péče a vhodné prostředí. Značnou roli hrají společenské a kulturní vlivy, které v určité době a na určitém místě vytvářejí celé shluky géniů: Bagdád v době islámského zlatého věku. Kalkata v době bengálské renesance. Silicon Valley dnes. (…) Přirozené nadání a příznivé prostředí ještě nemusí vytvořit génia, chybí-li motivace a houževnatost, které člověka ženou kupředu. (…) Nedostatek podpory může zmařit vyhlídky budoucích géniů – nikdy nedostanou šanci být produktivní. V minulosti se ženám nedostávalo formálního vzdělání, byly zrazovány od odborného růstu a jejich úspěchy nebyly doceňovány. Mozartova starší sestra Maria Anna byla vynikající harfenistka, ale jakmile byla v osmnácti letech zralá na vdávání, otec její hudební kariéru ukončil. Polovina dívek zahrnutých do Termanovy studie skončila jako ženy v domácnosti. Lidé narození v chudobě nebo útisku nikdy nedostanou příležitost dělat něco jiného, než se starat o to, aby vůbec zůstali naživu. 

Takže ano, maminko, má to smysl! 🙂 Nezaručím vám, že vaše dítě bude zázračné, i když po tom samozřejmě všichni rodiče touží. I ta moje malá cácorka jednou buď vymýtí rakovinu, získá Oscara a Grammy, zajistí navždy světový mír, vyhraje olympiádu a nebo vyroste v obyčejnou spokojenou ženu 🙂 Mým úkolem je jí poskytnout to nejlepší prostředí, ve kterém může rozvinout své vlohy, o kterých ještě nemám tušení, že má. A začnu u toho, co je mi tak blízké … u hudby 🙂

 


 

Použitá literatura:

SEDLÁK, František a Hana VÁŇOVÁ. Hudební psychologie pro učitele. Praha: Karolinum, 2013, s. 97-106. ISBN 978-80-246-2060-2.

SEDLÁK, František. Hudební vývoj dítěte. Praha: Editio Supraphon, 1974, s. 32-33.

SUZUKI, Shin’ichi. Nurtured by Love. 3. Van Nuys, CA, USA: Alfred, 2012.

National Geographic: Česko. 2017, (5), s. 46-61. ISSN 1213-9394.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *