Cvičit, cvičit, cvičit

Každý můj žák alespoň jednou přišel na hodinu s tím, že celý týden poctivě cvičil, a já hned po prvních pár tónech věděla, že to není pravda. 

S hrou na hudební nástroj je spojen jeden neodlučitelný fakt – na nástroj se cvičit musí. Nutí nás k tomu učitelé a většinou i rodiče, ale jako děti si nejsme úplně jistí proč. Kdo prošel hudebním vzděláním, jistě najde mezi svými vzpomínkami i ty, které jsou uslzené, naštvané a ublížené, protože nás někdo přinutil jít hrát. 

Z technického hlediska je vysvětlení jednoduché – při hře na nástroj používáme své tělo jiným způsobem než obvykle. Děláme neobvyklé pohyby, které mají být jemné a přesné, a používáme k tomu drobné svaly. Tyto neobvyklé pohyby se nám musejí dostat do podvědomí, neboli se je musíme naučit a sžít se s nimi, jinak se naše hra po technické stránce nebude kvalitně vyvíjet. Jde o určité pohybové stereotypy, které je třeba vstřebat, což trvá často mnoho měsíců ustavičné práce.

Stejně jako sportovci pravidelně trénují a posilují svaly potřebné k perfektnímu výkonu, i muzikanti musejí pravidelně trénovat svou skupinu svalů. Rozdíl spočívá v tom, že sportovci bývají na tréninku v kolektivu. Hudebník je se svým nástrojem většinou sám. Po psychologické stránce se tedy zdá být trénink hry na nástroj motivačně těžší.

Vraťme se ale k úvodu. Proč děti přijdou na hodinu a dušují se, že cvičily? Odpověď bývá prostá, berou hudebku jako další domácí úkol, a když se domácí úkoly neplní, přichází trest. 

Nejsem typ učitele, který by děti trestal za to, že se doma nepřipravily. Snažím se je naopak naučit upřímnosti, aby se přiznaly. Zejména ve městě bývají zahlceny různorodými zájmy a může se občas stát, že dostatečně cvičit nestihnou. Hudba by neměla být povinnost a v dětech by se měla rozvíjet zejména touha se hudbě věnovat a trávit s ní čas, trávit čas s nástrojem jako s kamarádem. 

Významná osobnost v oblasti klavírní pedagogiky – Alena Vlasáková, ve svých metodikách píše, že je dobré, aby se dítě nezačínalo učit na klavír současně s nástupem do školy, ale raději dříve. Pak totiž vzniká již zmíněný podvědomý spoj, totiž že hra na nástroj je další školní předmět, ze kterého se plní domácí úkoly. Vytrácí se radost z hudby jako takové. 

Rodiče naopak často chápou hudebku jako kroužek a přípravu nechávají na dítěti. Dochází zde pak ke zvláštnímu rozporu, kdy učitel požaduje, aby se dítě připravovalo, a rodič k tomu dítě nevede, i když přitom třeba touží mít doma malého Mozarta. 

Zde je, myslím, velmi prospěšné, když učitel s rodiči komunikuje a zapojuje je do práce. Na tomto základu stojí již několikrát zmíněná Suzukiho metoda hry na nástroj, která je bez aktivního zapojení rodičů jen málo efektivní. 

Hudba je láska na celý život. Není to nepříjemnost, povinnost nebo dokonce trest. Když se ale chceme něčemu naučit, bez velkého úsilí, sebezapření a občas i slz, když nám něco nejde, se neobejdeme. Čím větší nám to ale dává práci, tím sladší je odměna na konci 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *