Dril do hudby nepatří


Články / Neděle, Prosinec 9th, 2018

Nejednou jsem se setkala s názorem některých rodičů, kteří mě hned po prvních pár lekcích prosili, abych na jejich ratolesti nebyla moc tvrdá, že by chtěli, aby to děti hlavně bavilo, a že z nich nepotřebují mít profesionály. Sami že chodili v dětství do hudebky a že na to úplně nejhezčí vzpomínky nemají. 

Jaké mám vzpomínky já?

V naší rodině je muzika pevnou součástí života. Vzešlo z ní několik profesionálů, poloprofesionálů, nadšených amatérů i lidí, co třeba jen rádi zpívají při práci. Jako dítě jsem byla obklopena zpěvem své maminky, která si zpívala při vaření, mytí nádobí, žehlení atd. A jelikož jsem ráda zpívala také, naučila mne spoustu lidových písniček. Oba moji rodiče prošli liduškou, a proto mě v šesti letech zapsali do hudebky na flétničku. Jaké byly úplné začátky si už nevybavím, na co si ale živě vzpomínám, byly chvíle, kdy jsem stála doma u stojánku, přes slzy neviděla na noty a vedle sedící maminka nařizovala: Neumíš to, tak ještě desetkrát. Dnes se tomu směji a vyprávím to svým žákům 🙂 Chtělo se mi jako dítěti cvičit? Chtělo se mi přestat lítat venku s kamarády a jít do hudebky? Samozřejmě že ne 🙂 Nenápadně časem ale hudba zakořenila v mém srdci tak hluboko a pevně, že život bez ní si dnes už nedokáži představit. 

Neměla jsem zlou a přísnou maminku, snažila se mě to naučit, jak nejlépe dovedla a jak se kdysi ona učila hrát na klavír – drilem. A přesně to je ta věc, na kterou mnozí rodiče neradi vzpomínají. 

Má ale dril své místo v něčem tak krásném, jako je hudba? Třeba se mnou nebudete souhlasit, ale podle mě nemá. Je skvělé, že dnešní doba je jiná, než jaká bývala. Objevují se ve vzdělávání nové alternativní myšlenky a zasahují postupně i do hudebních škol. Vznikají nové moderní hravé metodiky a hudebníci si čím dál víc uvědomují, že to, že jsou skvělí hráči, ještě neznamená, že jsou automaticky skvělí učitelé. 

Neznamená to, že můj žák nemusí na nástroj cvičit a v hodině po něm nic nechci. Nikdy ale ode mne neuslyší – tyhle dva takty hraj pořád dokola, dokud se je nenaučíš. Dítě se neučí hrát jako stroj, musí hudbu slyšet, vnímat ji, hrát si s ní. 

Krásné školy hry jsou vypracované například pro klavíry nebo zobcové flétny. Žáci pracují se zvukem, poznávají ho, neučí se rozlišovat otrocky jen hru p, mf, f, ale dokáží si hrát se sílou, barvou, vyjádřit náladu. Nedostanou jen suchou instrukci – tenhle prst patří na tuhle dirku. Prstíky se můžou stát malými „tanečnicemi“, které po nástroji lehce tančí, neškobrtají, ani nejsou v křeči. Jsou velké rozdíly v tom, jak do dechového nástroje fouknout, jak zkoncentrovat dech, abychom ho nespotřebovali na první notě, ale vydržel nám několik taktů. Nestačí říct žákovi – takhle si to dej do pusy a foukni. Dechový nástroj je dechový proto, že se při hře pracuje s dechem, není to jen o prostém foukání. 

Vytvoření základů pro budoucí nenamáhavou a krásnou hru je velká zodpovědnost. Dítě si v počátcích musí nejen navyknout na správné pohybové vzorce, držení těla při hře, práci s dechem, dobře postavený nátisk, k tomu často musí číst noty atd. atd. Je to velmi náročné se na všechny tyto věci soustředit, než se nám dostanou pod kůži a my je začneme dělat automaticky. Dá se dobrého základu dosáhnout drilem? Ne. Dá se toho dosáhnout mnohonásobným opakováním – ne bezmyšlenkovitým, ale velmi uvědomělým. V tom je ten obrovský rozdíl. Na učiteli je pak, aby dítěti vymyslel tolik způsobů a tolik her, aby si ani neuvědomilo, že donekonečna opakuje jeden takt. Vždyť slovy mnoha odborníků – člověk se nejvíc naučí hrou 🙂

Jednou určitě vznikne i nová krásná metodika pro klarinet 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *