Co Čech, to muzikant


Články / Úterý, Leden 15th, 2019

Rok uplynul jako voda a web Co Čech, to muzikant slaví své první narozeniny. Ráda bych se proto tentokrát zatoulala do minulosti a zamyslela se nad tímto krásným příslovím, že všichni Češi jsou muzikanti 🙂

Dá se říci, že zlatým věkem hudební výchovy na našem území se stalo 16. – 18. století – aneb Jiráskova „doba temna“. Za tehdejší vlády Habsburků byli lidé obklopeni hudbou ze všech stran. Nikoli však reprodukovanou jako dnes. Tehdy lidé museli chodit do kostela, a to nejen v neděli, ale i o svátcích, kterých bylo víc jak 40. Hudba byla součástí bohoslužeb, při kterých zpíval i ten nejnegramotnější poddaný a hudbu řídil regenschori, což byl většinou učitel neboli kantor.

Aby kantor uživil svou rodinu, nestačilo mu, že by jen učil, nebo jen zpíval. Musel umět hrát na několik nástrojů, skládat, dirigovat, vyučovat hudbu, nacvičovat se zpěváky a hudebníky atd. Stal se vlastně hlavním pilířem hudebního vzdělávání. Takoví učitelé totiž nebyli jen ve městech, ale i v malých vesničkách. Hudba byla tedy tehdy podepřena množstvím samostatně působících kantorů.

V Lucerně od Aloise Jiráska učitelský pomocník Zajíček žádá ředitele litomyšlského panství o místo, přičemž píše: „Já jakožto jeden školní mládenec, spolu klarinetista primarius, fidicen, valdhornista a basetlista, též k tomu organista a v některých menších věcech i komponista poníženě prosím, aby pan direktor na mou kantorskou službu v Litomyšli milostivě reflektýrovati ráčil.“ Tuhletu poníženou supliku si Jirásek nevymyslel. On ji skoro doslova opsal z historického dokumentu jako doklad udivující muzikantské kvalifikace začínajícího učitele. Našinci maně přichází na mysl, že bez takových báječných mužů, právě tak kumštýřů jako Čechů z Čech, Moravy nebo Slezska, bez lidí typu Josefa Zajíčka či daleko známějšího Jakuba Jana Ryby (a žily jich v našich zemích stovky, ale spíš tisíce) by neměl proces národního obrození šanci uspět. 

A odvážíme-li se srovnání dnešní hudební výchovy na základních školách se stavem před dvěma nebo třemi stoletími? Moc slavně z toho souboje současnost nevyjde. (To se dalo ostatně předpokládat.) Dávno před tereziánskou reformou (připomeňme si: povinná školní docházka byla zavedena od roku 1775), školní řády předepisovaly výslovně každodenní výuku zpěvu ve všech pěti třídách základních škol. Ve čtvrté třídě začínala výuka hry na hudební nástroj, nejčastěji na housle. Nebylo vůbec ničím výjimečným, když preceptor trénoval s patnácti žáky současně. Nikoli v tělocvičně, nýbrž u stojanu s notami.V páté třídě k tomu přibyla hudební teorie. Úroveň výchovy k hudbě je dnes pro nás překvapující, snad až fascinující. Lze ji ilustrovat takovou kratičkou citací z vrchnostenského dekretu pro školu v Lysé nad Labem z roku 1743: „Hudba je krásný doplněk obecného vzdělávání a její přípravě musí učitel věnovat veškerou péči.“ (Dnes aby pedagogové ovládali spíše základy sebeobrany.) Každý den dopoledne byla věnována na této škole (zůstáváme pořád v Lysé nad Labem, ale situace byla na jiných školách obdobná) jedna hodina výuce hry na různé nástroje. A ve středu dopoledne se konala zkouška na „figurálku“ – na mši doprovázenou vokálně-instrumentální hudbou. Vyspělejší žáci se učili ovládat generálbas a nejpokročilejší cvičili přímo na varhanách v kostele. V Prachaticích (tato informace z prachatické školy je z roku 1713) byla hodina denně věnována zpěvu a kromě toho dvakrát po dvou hodinách týdně se nacvičovalo pro kostel. (Toulky českou minulostí)

Dnešní situace je samozřejmě jiná. Profesionální hudebníci jen výjimečně zabrousí mezi řady učitelů v mateřských a základních školách, ale učí hru na svůj nástroj ve školách hudebních a živí se aktivním hraním. Nemusejí skládat, dirigovat, řídit chrámovou hudbu, aniž by si působili existenční potíže. Díky systému současného hudebního vzdělávání v České republice v podobě základních uměleckých škol, konzervatoří a akademií máme pokryté všechny stupně školy, což je ve světě fenomén, který nám závidí.

Děti, které navštěvují hudebky, mají o hudební vzdělání postaráno. Ostatní děti ale bohužel přicházejí o to krásné, co hudba nabízí. Samozřejmě bych se nechtěla vrátit o tři staletí zpět, ale jen se nechat historií trochu inspirovat.

Vždyť jak by to bylo hezké, kdyby se děti sešly u táboráku, vytáhly hromadu hudebních nástrojů a zazpívaly si Na Okoř je cesta … 🙂


Použitá literatura:

Toulky českou minulostí. 646. schůzka: Co Čech, to muzikant [online]. [cit. 2019-01-15]. Dostupné z: https://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/646-schuzka-co-cech-to-muzikant–1334825

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *