Prý před nás život staví výzvy přesně podle toho, co potřebujeme sami zpracovat. A tak se mi stalo, že učím dívenku, která je velice citlivá. Nechce mě zklamat a cítím, že občas je u ní silnější pocit touhy se mi zavděčit než pouhá láska k hudbě. Když jí něco nejde, boří se jí celý svět a přijde si k ničemu. To je ale úplně to poslední, co bych chtěla. A tak začala má cesta za podporou citlivých dětí a za svým vlastním sebeuzdravováním.
Synův trénink
Shodou okolností se mi před víc jak pěti lety narodil kluk jako buk, který mě už od svého útlého věku trénuje v logice. Ne že by jeho logika byla neprůstřelná (na logický důvod, proč by měl bubnovat i u stolu, ještě nepřišel). Nicméně na něj nefungují výchovné metody typu proseb, výhrůžek, hraní na city, zákazů, příkazů atd. Zatím to jediné, na co trochu slyší jsou logické důvody, proč by to a ono měl dělat. A tak mě trénuje v argumentování.
Když jsem tedy přemýšlela nad tím, jak s citlivým dítkem pracovat, vzpomněla jsem si na syna a zkusila to s vysvětlováním a s příběhy.
3 příběhy
- chyba je kámoš
- princezna a opice
- antilopa a lev
Chyba je kámoš

„Proč pláčeš?“
„Protože mi to nejdééééééé!“
„Vždyť to hrajeme poprvé. Ty myslíš, že ti to půjde hned?“
„Nééééé.“
„Ani mně to nejde zahrát poprvé perfektně.“
„Jo?“
„Nejde. Pamatuješ na tu pohádku o králi, který chtěl pěstovat růže?“
„Jo, to bylo o těch poslících, jak se prosekávali džunglí, nakonec zabloudili a místo aby se dostali do prstů u ruky, skončili v palci u nohy. To jsem pak nemohla hrát, jak jsem se smála.“
„Vidíš. Jsem ráda, když se směješ. A víš, co se dělo, když se ti poslíci s nepořízenou vrátili ke králi?“
„Ne, to jsi mi neříkala. Dostali vynadáno?“
„Ne, král se jich zeptal, kde udělali chybu.“
„Proč?“
„Protože když zjistíme, kde jsme udělali chybu, můžeme ji napravit a vylepšit. Představ si, že bych chtěla zahrát skladbu, kterou jsem nikdy nehrála. Zahrála bych jí a pak se rozbrečela, protože by mi napoprvé vůbec nešla. Když bych dobrečela, zkusila bych to znovu přehrát. Myslíš, že by to bylo lepší?“
„Jo.“
„Možná trochu, ale stejně by to za moc nestálo. Potřebuji něco, co mi pomůže se to naučit. A to něco je právě chyba. Právě chyba mi řekne – tohle je špatně, pořádně se na to podívej a procvič to. Když odstraním jednu chybu, najdu další, pak další a další, až se dostanu na konec skladby. Tak to udělám několik dní za sebou. A až odstraním všechny chyby?“
„Zahraješ to krásně!“
„Přesně tak! Chyba je kámoš! Ukazuje nám, co máme vylepšit. Tak pojď, budeme hledat kámoše v té tvé skladbičce.“
Princezna a opice

„Já se to nikdy nenaučííííííííím!“
„A proto zas pláčeš?“
„Jooooo! Nikdy se to nezvládnuuuuu!“
„Tak počkej, pláč nepomáhá. Nadechni se a dlouhý výdech, nádech a dlouhý výdech … Už je to lepší?“
„Fňuk, jo.“
„Pamatuješ si, kdo nám sídlí v hlavě?“
„Jo, rozum-král.“
„A chceš mít v hlavě krále nebo královnu?“
„Královnu, vždyť jsem holčička.“
„Tak jo, tak si představ, že máš v hlavičce trůn a na tom trůnu sedí tvá královna. Sedí a rozdává všem svým poslům úkoly. Jenže tam nevládne sama. Je tam s ní taková malá opička, která má ale hroznou sílu a dokáže královnu z trůnu sešoupnout.“
„Jakto?“
„No ona ta opička by totiž taky hrozně ráda kralovala, jenže když kraluje ona, nastane zmatek, protože jí chybí rozum. Tak si teď představ, že máme tu královnu na trůnu a opička číhá na příležitost, aby ji mohla z trůnu vystrčit. Jakmile se jí to podaří, skočí na trůn a začne rozdávat příkazy, které ale nemají hlavu ani patu. A ty začneš hrát nepozorně, nepočítáš, pleteš noty, no prostě je to celé popletené. V tu ránu když opice vidí, že jí to nejde, začne vyvádět, brečet, vztekat se, skákat, a tak brečíš, vztekáš se a skáčeš i ty, protože ti to přikazuje ta tvá malá opička v hlavě. Takže ji musíš chytit, strčit do klece a zas nechat panovat královnu. Co ty na to?“
„Jo, a můžeš mi hrát divadlo, jak ta moje opice vyvádí, abych se zas smála?“
Termín opice použil pro amygdalu Jan Mühlfeit ve své knize Odemykání dětského potenciálu.
Antilopa a lev

Někde jsem četla, že každý den ráno se v Africe probudí gazela a ví, že musí běžet rychleji než nejrychlejší lev, jinak zahyne. Každé ráno se v Africe probudí lev a ví, že musí běhat rychleji než nejpomalejší gazela, jinak bude mít hlad. Je jedno, jestli jste lev nebo gazela – jakmile vyjde slunce, měli byste utíkat.
„Ty si zase myslíš, že to nezvládneš?“
„Jo, nikdy to nezahraju!“
„A co chceš dělat? Vzdát to?“
„To ne.“
„Tak si zkus vzít příklad ze lva nebo z antilopy.“
„Jak?“
„Představ si, že lev se ráno vzbudí a bude mít hlad. Rozhodne se, že si k snídani uloví antilopu. Rozběhne se, ale ona mu uteče, a tak si lehne do trávy, začne brečet a vzlykat, že prý žádnou antilopu nikdy neuloví. Co myslíš, že se mu stane?“
„Asi umře hlady.“
„Jo, a teď si představ antilopu, která ráno vstane a všimne si, že si ji chce dát lev ke snídani. Utíká, utíká, až si řekne, že stejně neuteče a že bude stejně sežrána. Zastaví se, lev ji chytne a sežere.“
„To jsou ale hloupá zvířata.“
„Nejsou hloupí, jen se vzdali. Chceš se taky vzdát? Nebo v sobě probudíš toho lva, co bojuje, nebo antilopu, která je rychlejší než on?“
Učit se rozumět světu i sobě
Prý když poznáš sebe, poznáš svět. Mám pocit, že to poznávání u mě zatím nemá konce, ale o to je to zajímavější. Jak má ale sobě rozumět dítě? Jak má poznat, co se v něm děje, když brečí a neví proč? A tak se snažím místo necitlivého – neřvi a dělej! vymýšlet příběhy, které dítěti třeba pomohou pochopit.
Tak ještě jedno inspirativní video s Mariánem Jelínkem: