„Mami, musíme cvičit na klavír! Dneska jsem ještě nehrála!“
To jako myslím vážně? Takhle to u nás doma fakt vypadá?
No … až od určité doby. Dřív zaznívalo něco trochu běžnějšího a mé nervy drásajícího – nééééé, já nechci, mě to nebaví … ale že by chtěla s klavírem seknout, to ne. Zkrátka je jen málo lidí, kteří ze všeho nejraději cvičí na nástroj.
Dnes to tedy nebude o tipech do výuky, ale o mojí velmi osobité metodě, jak cvičit s malým dítětem na hudební nástroj.
Má malá slečna
Když jsem začínala psát Cočecha, byla moje malinká holčička ještě opravdu malinká. Teď se chystá do druhé třídy a hraje dva roky na klavír. A protože jako muzikant a pedagog vím, jak moc velkou roli mohou hrát aktivní rodiče, kteří se svými dětmi doma cvičí, se svou dcerkou cvičím i já. A že je to někdy o nervy.
Má skvělou milou paní učitelku, baví ji to a u toho klavíru prostě vypadá jak víla … až na to cvičení. Při cvičení je jako blecha, roztržitá, věčně se vrtí na stoličce nebo pod ní … po roce a půl jsem ztratila všechnu trpělivost a ze cvičení se stala velmi neradostná záležitost.
Ale že jsem děvče zvídavé a pořád tahám odněkud rozumy, vzpomněla jsem si na Mariána Jelínka, který v jednom podcastu povídal, že:
když se nám do něčeho nechce, musíme si to udělat zábavné, aby se nám do toho něčeho už chtělo.
Automat na pohádky
Probraly jsme to spolu. Vysvětlila jsem jí, jak důležité je cvičení, že pokud se chce naučit hrát na klavír, bez cvičení to nepůjde, ale že si to uděláme zábavnější, aby nás to obě bavilo. A čím? Příběhy.
Moje dcera totiž miluje příběhy. Od malička jí čtu a poslouchat dokáže hodiny a hodiny do mého ochraptění. Vybraly jsme spolu tedy jednu knížku, mimochodem velmi doporučuji – Maruška a kouzelné pastelky, a ze mě se stal automat na pohádky. Domluva byla taková, že automat funguje pouze na krásnou hudbu. Pokud mu zaplatí hudbou – zahraje na klavír daný kousek, přečtu kousíček pohádky.
Takhle jsme přečetly Marušku a kouzelné pastelky, knížky o malé veterinářce Míše, Pipi Dlouhou Punčochu, Hrůzostrašné pohádky i Příběhy ze staré zahrady.
Námitka
No jo … ale … já jsem knihomol a moje děti to mají po mně. Třeba ale vaše dítě u příběhů nevydrží a není to to, co by na ně fungovalo. To ale vůbec nevadí. Jde totiž o princip – zpříjemnit si činnost, do které se mi nechce. Můžete zkusit vymyslet něco, co je pro vaše dítě zábavné a zajímavé. Můžete hrát závody s autíčky, vybarvovat obrázek, odškrtávat políčka a těšit se, čím se za svou práci odměníme (a nemyslím tím tablet nebo hromadu cukru :)) Zkuste něco vymyslet. Nejen že tak s dítětem strávíte krásný čas, nejen že se dítě naučí zas trochu víc na nástroj, ale dáváte mu do budoucna obrovský dar – návod, jak se poprat s výzvami a méně příjemnými úkoly.
Těm knížkám a příběhům bych ale přece jen dala šanci, protože rozvíjejí fantazii, slovní zásobu, soustředění i klid. Bývají plné emocí a nálad, a přesně to je i hudba. Cvičení není jen o mechanickém střídání prstů, ale i o výrazu. Těžko může dítě hrát a představovat si u toho princeznu na plese, když se jeho prstíky pohybují po klávesách jako tlupa nemotorných trolů a klavír pod nimi úpí.
Rada na závěr
Nemusíte mi věřit, ale u nás to funguje. Nejsem přítelem prázdného drilu, chci se s dětmi bavit a smát, a to je má rada na závěr. Malé dítě jedná na základě svých emocí. Pokud jsou pocity u činnosti kladné, rádo se k ní vrací. Když se k ní vrací, může se v ní zlepšovat. Když se v ní bude zlepšovat, začne ho činnost bavit pro tu činnost samotnou. A když ho ta činnost bude bavit jako taková, uvidí v ní smysl a máme vyhráno 🙂
A ještě jedna perlička …
Moje malá klavíristka má mladšího bráchu, který si trvá už rok na svém, že z něj bude bubeník. Jestli na něj zafungují pohádky, kdo ví 🙂
O tom zas někdy příště.
