Kočka leze dírou aneb Co s tou mojí můrou

Jednoho dne jsem se dočkala a stala se rodičem. Dítě, navíc moje, to musí být přece nejšťastnější, nejúžasnější, nejšikovnější … už teď je mi jí líto 🙂

Natěšená maminka by hned nakupovala Orffovy nástroje, koncertní křídlo nebo harfu (na tu jsem chtěla hrát jako malá), zapisovala prvorozeného potomka k prvotřídnímu učiteli a zruinovala rodinný rozpočet. A co potomek na to? Nic. Zatím se plazí po bytě a dělá na mě nenene 🙂

Z prvního nadšení jsem se vyspala. Co dělat s dětmi v mateřince vím, ale co s úplně malými prcky?

 

Jan Amos o miminkách v Informatoriu píše: Ku příkladu v prvním roku slouží se jim k veselosti kolíbáním neb konoušením, zpívání aneb halekáním; (…) Muzika nejpřirozenější nám jest; jak se na svět dostáváme, hned písničku pád rajský připomínající zpíváme: a, á, é. Kvílení pravím a pláč nejprvnější naše muzika jest, jíž dítkám zabrániti nelze: aniž (by i bylo možné) sluší, protože k zdraví napomáhá. Nebo dokud jiných těla exercicí a hýbání není, tímto se prsa a vnitřnosti čistí a propravují. V druhém roce muzika zevnitřní již také dětem libá býti začíná, zpívání, hudení, břinkání, zvonění, hodin bití, hrání na nástroje muzické. Protož jim toho mírně dodávati, aby k melodii a harmonii uši i mysl jejich zvykala.

Přeskočme ale několik století do současnosti k soudobým odborným literaturám. V Hudební psychologii pro učitele Františka Sedláka a Hany Váňové se můžeme dočíst, že sluch dítěte jako takový dozrává ještě půl roku po narození díky zvukovým podnětům z okolí. Proto mají děti rády chrastítka, cinkátka, šustítka atd. Mají radost ze zvuku.

Jako prvního si dítě všímá rytmu a tempa písně, dále ho zaujme i rozdílná dynamika (silné a slabé zvuky), přízvuk a dokonce prý rozpozná i výrazné změny barvy zvuku. Není to tedy citlivost na výšku tónů, jak by člověk mohl předpokládat, ta se rozvíjí až posléze.

Už malému dítěti pomáháme budovat základy rytmu, stačí si vzpomenout na všeobecně známé říkadlo Paci, paci, pacičky a vše je hned jasné: pomocí rytmické deklamace říkadel, tleskáním, pleskáním dětskýma ručičkama přenášíme rytmus na svou ratolest.

Pro hudební vnímání není důležitý jen sluch, ale i motorika a zrak. Eva Kiedroňová v obsáhlé knize Rozvíjej se děťátko upozorňuje, aby rodiče na dítě nežvatlali, ale dobře vyslovovali, protože to dítěti pomáhá odezírat správnou artikulaci. Totéž píše i Sedlák, který v odezírání pohybů úst vidí podporu rozvoje nejen řeči ale i zpěvu. Motorika je ve vnímání pak důležitá např. ve smyslu: činnost hlasivek, pohyby rukou a prstů při hře na hudební nástroj, tělesný pohyb podle hudby. (Sedlák, 2013, s. 360.)

Aby dítě získalo dobrý základ pro rozvoj melodického cítění a vlastního zpěvu, musí mít dostatek pěveckých podnětů. Neúčinnějším prostředkem shledává Sedlák matčin zpěv nebo zpěv sourozenců. Je vědecky dokázáno, že v prvním roce života si dítě vytváří citovou vazbu k jednomu nejbližšímu člověku, zpravidla k matce. Sociální vazbu s dítětem a pro ně nezbytný přísun citových a senzorických podnětů je možno snadno uskutečnit právě i zpěvem matky. (Sedlák, 2013, s. 361.)

O důležitosti zpěvu rodičů se zmiňuje i Alena Tichá v knize Zpíváme a hrajeme si s nejmenšími: Citlivost našeho sluchu se následkem civilizačních vlivů postupně snižuje. Okolí nám vnucuje stále silnější zvukové dávky (např. zesílené reklamy v televizi a rozhlase). Ucho otupělé zvukovým smogem se brání přetížení, podvědomě se učí neposlouchat. Přestává rozlišovat a třídit zvukové informace, a tak hudbu vnímá pouze jako zvukovou kulisu. Sluch zaujme jen výrazná, často se opakující melodie, nápadný rytmus nebo zajímavý text. Ve složité hudbě se dítě neorientuje. Ta je pro ně jen směsicí zvuků – dalším hlukem, kterému se podvědomě brání.

Proto je tak důležitý zpěv rodičů (třeba jen jednoduché prozpěvování na dvou tónech), který provází kolébání, chování či houpání děťátka v náručí. Miminko soustředěně naslouchá matčině hlasu, očima sleduje její obličej. Pokouší se napodobovat pohyby jejích rtů, přitom svůj hlásek různě moduluje. V tomto tichém „rozhovoru“ oba velmi silně prožívají intimní atmosféru lásky, porozumění, klidu a bezpečí. Pro oba je to velmi příjemná chvíle, k níž se rádi vracejí. Dítě se učí naslouchat matčinu, ale i svému hlasu. Samo si pak v postýlce „opakuje“, hraje si se svým hláskem, brouká si, pouští se do odvážných hlasových akrobacií. Není-li rušeno, je schopno vyzpívat celé árie.

A proto zpívat a povídat dětem říkadla, ať z nich máme jednou Mozarty 🙂

 


 

Použitá literatura:

KIEDROŇOVÁ, Eva. Rozvíjej se, děťátko: moderní poznatky o významu správné stimulace kojence v souladu s jeho psychomotorickou vyspělostí. Praha: Grada, 2010. Šťastné dítě (Grada). ISBN 978-80-247-3744-7.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Informatorium školy mateřské. Vyd. v nakl. Academia 2. Praha: Academia, 2007, s. 49, 60. Europa (Academia). ISBN 978-80-200-1451-1.

SEDLÁK, František a Hana VÁŇOVÁ. Hudební psychologie pro učitele. Praha: Karolinum, 2013, s. 357-362. ISBN 978-80-246-2060-2.

TICHÁ, Alena a Milena RAKOVÁ. Zpíváme a hrajeme si s nejmenšími: od narození do 8 let. Vyd. 3. Praha: Portál, 2014, s. 11-12. ISBN 978-80-262-0629-3.

Líbil se Vám článek? Pošlete ho do světa!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on pinterest
Pinterest
Share on email
Email

A nebo se rovnou přihlašte k newsletteru

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Další články