Věděli jste, že existuje něco, co bylo popsáno jako střední hudební tempo?
Jedná se o tempo, které se blíží srdečnímu tepu nebo klidné chůzi (čtvrťová nota = 90, tzn. o polovinu rychlejší, než je tikot hodin). Dokonce když máme hrát skladbu v pomalejším tempu, máme tendenci zrychlovat, a když hrajeme skladbu v rychlejším tempu, máme tendenci zpomalovat. Toto střední hudební tempo je východiskem pro dětské tělesné pohyby spojené s hudbou. Pohyby, které má dítě vykonávat v rychlejším nebo pomalejším tempu, než je „střední tempo“, vzbuzují u něho nechuť a brzkou únavu. Samotné tempo však nestojí v hudbě samostatně, ale je jednou ze složek, které tvoří rytmus.
Při rozvoji smyslu pro rytmus je dobré si uvědomit, co to vůbec smysl pro rytmus je. Jedná se o schopnost vnímat a prožívat hudební rytmus, adekvátně na něj motoricky reagovat, reprodukovat ho a vytvářet.
Rytmus začínáme vnímat již v prenatálním období, kdy na nás působí například rytmus matčina srdce nebo její chůze. Prožívání rytmu a následná motorická reakce se vyvíjí v kojeneckém a pak hlavně v batolecím věku. Proto celé generace před námi rytmicky houpaly své ratolesti v náručí, říkaly jim nespočet říkanek, které jsou často doprovázeny pohybem, tleskaly, dupaly, plácaly atd. Rytmus se totiž dítěti předává nejen sluchem, ale zejména skrz tělo dospělého, který s ním rytmicky pohybuje, popleskává ho, ťuká do něj apod. Postupem času a s rozvojem motoriky je dítě schopno vyjadřování rytmu pomocí vlastního těla vyladit do přesnosti přiměřené jeho věku. S dalším vývojem se rozvíjí i schopnost ovládat jednoduché hudební nástroje Orffova instrumentáře (dřívka, prstové činelky, chrastidla, bubínky atd.) a dosáhnout opět přiměřené rytmické přesnosti. V předškolním věku hudebně rozvíjené děti již nemají problém se zopakováním například zatleskaného rytmického motivu.
Bohužel ne všechny to zvládnou. Je ale malá pravděpodobnost, že by za to mohly. Když se s rytmem setkají ve větší míře jen jako posluchači, smysl pro rytmus se u nich nerozvine tolik, jako se rozvine u aktivně zapojených dětí. Stejně tak se nadšený fotbalový fanoušek nestane ze svého sedadla fotbalovou hvězdou pouhým sledováním fotbalu 🙂
Obrovského pomocníka máme v již zmíněných říkadlech. Ty nám pomáhají nejen svým vlastním slovním rytmem (střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, dlouhých a krátkých slabik apod.), ale i rytmickým přednesem. Říkadla by neměla být vyprávěna jako pohádka, měla by klapat jako kolovrátek. Jen tehdy splní své poslání a položí základy rozvinutému rytmickému cítění.
Rytmus je neoddělitelná součást hudby, bez správného počítání posluchač také nemusí poznat, co že to slyší za píseň, a to by byla škoda 🙂 … a proto, dcerko:
Paci, paci, pacičky, táta koupil botičky … 🙂
Použitá literatura:
SEDLÁK, František a Hana VÁŇOVÁ. Hudební psychologie pro učitele. 2. Praha: Karolinum, 2013, s. 135-145. ISBN 978-80-246-2060-2.
