Bylo nebylo ...
Také už jste určitě slyšeli ten vtip, že Čechy jsou jako Půlnoční království, protože je tu zakázáno zpívat. Naštěstí smát se zatím můžeme 🙂
Každý, kdo učí hudební výchovu, mi jistě potvrdí, že to za časů covidu není úplně snadné. I na mě to padlo. A tak vám chci povědět, jak se s tím peru 😉
V jedné hudebce prvňáčci a jejich paní učitelka ...
I když běžně učívám individuálně hru na nástroj, letos jsem kývla na Přípravnou hudební výchovu pro šestileté děti. A právě o ní je dnešní článek.
… snažili se poprat s distanční výukou ...
Jelikož jsem občas škarohlíd a budoucnost si představuji černě, začala jsem už v září přemýšlet nad tím, že až nám tu hudebku zavřou, jak budu učit dál, jako by se nechumelilo?
No jo, jasně online výuka. Jenže to jako s nimi budu mít videohovor, budeme tleskat každý jinak, zpívat každý jinak, sekat se každý jinak … to nezvládnu 🤦♀️
A co takhle lekce předtáčet? A tak to začalo ...
… přímo pohádkově
Vytáhla jsem z knihovny starou pohádkovou knížku Vodník Česílko a vymyslela k ní hudební aktivity, které jsem natočila a proložila jimi pohádku. Jelikož prvňáčci ještě nečetli, všechny komentáře i texty jsem jim namluvila. Všechno splácla do PowerPointové prezentace a tadá, první lekce byla na světě 🥳
V následujícím videu vám ukážu, jak taková lekce vypadá:
Stále vylepšuji ...
Od té doby se postupně lepším. Pořídily se světla, mikrofon, sofistikovanější program na střih videa a spoustu dalších věcí je ještě v plánu.
Také jsem časem opustila PowerPoint, i když v něm vidím velký potenciál, a distanční lekce teď visí na internetu. Nicméně pořád je to prezentace, kterou si dítě může projít skoro samo (s maximálně malou pomocí rodiče). A hlavně si ji může projít kdykoli.
V následujícím videu uvidíte, jak lekce vypadá teď:
… geniální nápad ...
Pro mě to má také jednu výhodu. Vytvářím nový materiál, který můžu použít i příští rok. A je jedno, jestli bude současná situace trvat dál, nebo se vrátí k normálu.
… který má i své mínusy
Nicméně jsou tu i nevýhody …
Vytvoření jedné takové lekce mi zabere většinou kolem 6 hodin času. To by mi tolik nevadilo.
Děti ale nevidím, nemůžu pružně reagovat na jejich individuální potřeby, nemůžu si s nimi jen tak popovídat. Ten sociální aspekt tu zkrátka chybí.
A jak to bylo s těmi vlasy?
No, vlastně mi nepadaly z té výuky, ale spíš proto, že v posledních pěti letech jsem byla buď těhotná, nebo jsem kojila a nebo jsem prostě pořád vstávala k těm svým nespavcům. A když jsem se viděla na videích, která žákům točím, muselo to chmýří, co mi na hlavě zbylo, už pryč. Toho chudáčka – pramínek, který mi ustřihli, jsem si schovala.
Zkrátka děti jsou dar, za který mámy často něčím zaplatí. Ta cena ale nebývá tak hrozná a ty své loupežníčky bychom nedaly 🙂
Ale ať už jsou to děti vlastní nebo cizí, chci jim předat všechno, co umím 🙂
